Soustředím pozornost směrem, kde mohu tvořit, kde jsem kompetentní.
Pouštím kontrolu z oblastí, které ovlivnit nemohu, a věnuji jim méně a méně pozornosti.
Zjednodušuji život a ponechávat si jen ty nejdůležitější priority.
Plánuji minimálně a v mém kalendáři je spousta volného prostoru, takže mohu reagovat na své potřeby.

Neodmítám to, co cítím, ale když to jen trošku jde, příliš se v tom neutápím. Všímám si, kdy je ve hře vnitřní oběť a laskavě obracím postoj do neutrálního pozorovatele.
Soucitně si volím tu nejlepší možnou péči o sebe v rámci svých možností. Ani tímto se však nezahlcuji.

Medituji způsobem, který mi právě ladí – někdy spíše dynamicky (třeba tancem), někdy spíše v klidné pasivní meditaci. Někdy jen pozoruji při běžných činnostech.
Zaměřím trošku více pozornosti na péči o tělo v rovině stravy, relaxace i pohybu – vrací se mnohonásobně. Jídlo volím zcela vědomě nejen zdravější, ale také emočně dosycující. Polévky u mě vedou.

Poslouchám mantry a celkově harmonizační hudbu, klidně jako kulisu.
Když mi není dobře a zhoršuje se to, měním vnitřní postoj, třeba jen o kousek. Vnitřně povoluji, uvolňuji se, pouštím hodnocení.

Zvědomuji si, že věcem nemusím rozumět a přesto je mohu přijmout. Zůstávat ve vyčerpávajícím odporu dlouho stojí tolik energie, že mi to za to nestojí.
Dívám se, co funguje, co je krásné, co mi udělalo dobře, co se mi povedlo.
I když neudělám nic, energie je pořád v pohybu, život pracuje. Situace se pohne i bez mé vnější akce. I to je důležité. Princip konání nekonáním. Pomáhá mi uvolnit se, důvěřovat a nechat život tvořit bez mých zásahů.

Někdy jsem bez chuti a kapacity „být vědomá“ a prostě se vypnu u Netflixu, nebo se vztekám a rochním ve své oběti. A pak vždy po nějaké různě dlouhé době přijde nádech a nová energie i chuť opečovat se trošku efektivněji. Jen to někdy trvá. Život učí pouštět všechny představy o dokonalosti a předvídatelnosti jeho i sebe.