Kdy je vnitřní kritik nejaktivnější? Vždy, když se vydávám mimo komfortní zónu, když hrozí, že udělám chybu, když je riziko, že se zkontaktuji s některým z primárních zranění, se studem, s pocitem selhání, odmítnutím, ponížením a podobně.
Stejně tak, když jsme jakkoli oslabené, unavené, chybí nadhled, ukotvení v sobě, jedeme na automat a staré programy mají mnohem větší sílu – v takovou chvíli má vnitřní kritik víc prostoru.

Další „posilou“ na jeho straně je setrvačnost a silný návyk vypěstovaný za roky nevědomého fungování pod jeho vlivem. Tělo zná danou biochemii v nervovém systému je prostě silný otisk a dalo by se říci závislost. Chvilku trvá, než se tyto vyjeté cestičky a sekvence reakcí přepíšou a přesměrují

Máme tady aktivní vnitřní dynamiku – vnitřní dítě – vnitřní kritik (přísná autorita) a pokud nezapojíme i vnitřního dospělého (a současně pozorovatele), který již má kapacitu a nadhled a může vnitřního kritika usměrnit, pak zůstaneme viset v bezmoci, protože vnitřní dítě je zpravidla paralyzováno pocitem ohrožení.

Důležité klíče:
Dobře se znát (tradiční spouštěče, myšlenky, které mi vnitřní kritik předhazuje, co mě obecně oslabuje a nutí jít starou cestou sebesabotáže a co mě naopak posiluje, podporuje a vytváří uvnitř pocit bezpečí.)
Všímat si, jak se mám, co se u mě děje, ZEJMÉNA V TĚLE.
Posilovat ukotvení v dospělém, v pozorovateli, v napojení na zdroj, v nadhledu, ze kterého se mohu zorientovat. Ideálně skrze každodenní meditační praxi.
Kultivovat všímavost vůči tělu. Vnitřní kritik operuje skrze myšlenky a tam ho také mohu nejlépe usměrnit. Je ale důležité, abych uměla být sama se sebou tady a teď, i když se v těle momentálně děje určitý nekomfort. Tam dochází většinou k momentu odpojení se od těla (abych necítila to nepříjemné) a spuštění nějakého obranného mechanismu. V tu chvíli je nejcennější neposuzovat tento prožitek, dovolit si jakoukoli emoci, zhluboka dýchat a být s tím vším.